čtvrtek 12. ledna 2012

Přívěsek

Jako vždy šli spolu. Už byla tma a chladno. Choulila se zimou, tak ji objal kolem ramen. aby ji zahřál. Usmála se na něj a on ji úsměv oplatil. Šli jen tak mlčky vedle sebe. Věděl, že ji za chvíli opustí a už se nikdy nevrátí, ale jinak to nešlo. Ona o tom nevěděla, nenapadlo by ji nad tím přemýšlet. Pomalu se loudali parkem, vítr proháněl hnědé listy ve vzduchu a na cestě blikala lampa. Kolem proběhl nějáký toulavý pes, ale jinak nikdo. Najednou promluvil: „Pamatuješ si na tohle?“ a ukázal ji starý, ošuntělý řetízek s přívěskem. V očích se ji cosi zablesklo. „Samozřejmě,“ odpověděla. „Chci, aby sis ho vzala,“ řekl ji. Ona odpověděla: „Ale to přece nejde, dala jsem ti ho, aby si na mě nikdy nezapomněl.“ Mlčky ji ten řetízek vložil do dlaně a zavřel ji. Nechápala co se děje. Vždyť ten řetízek byl symbol toho, že se vždycky budou milovat, i kdyby od sebe byli na míle daleko. Bála se, že se stane něco špatného, bála se, že ji opustí. Nerozuměla tomu, myslela si, že ho tak dobře zná. Znali se od malička. A teď jakoby to byl někdo cizí. Chytla ho za obě ruce a se strachem v očích, se mu podívala do tváře. „Děje se něco?“ zeptala se. „Ale nic miláčku, nic se neděje,“ odpověděl a políbil ji na rty. Šli dál parkem. Celou cestu až domů šli mlčky. On smutně vzpomínal, na všechno, co spolu prožili. A ona přemýšlela nad tím, co se děje. Došli domů a celý večer jen tiše seděli u kuchyňského stolu a smutně na sebe koukali. Potom si šli lehnout do postele, obrátili se čelem k sobě, chytli se za ruce a začali plakat. Ona stále nechápala ,proč se tohle všechno děje. A on plakal, protože věděl, že ji opustí, že ji musí opustit. Cítil to a už to nešlo jinak. Políbil ji na tu krásnou, zvrásněnou tvář a ona se mu smutně podívala do očí. Do těch unavených, vybledlých očí, plných vzpomínek. Řekla: „ Jestli odejdeš, půjdu s tebou.“ „Ale to nejde,“ odpověděl ji. „To nedovolím.“ Ona mu odpověděla: „Je mi jedno kam půjdeš, já půjdu vždy vedle tebe.“ Už ji nic neřekl. Zavřel oči a ona taky. Ruku v ruce vedle sebe usnuli a už se neprobudili.

pondělí 2. ledna 2012

BUM

BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... zní mi v uších BUM BUM BUMBUMBUM BUM ..... a znovu ...otřásá to celým mým tělem.... mám chuť tančit ... ale nevím co ...BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... celé tělo se mi chvěje .... Chci tančit. Vstanu ze židle a pohybuju se do rytmu BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... kopu nohama a hýbu rukama ... zvláštní pocit, ani nevím co přesně dělám. Ale líbí se mi to. Srdce mi v těle poskakuje. Nevím co dělám, hudba mě vede. Slyším jenom BUM BUM BUMBUMBUM BUM a prostě tančím. Všude kolem mě jsou lidi a tančí. Světla blikají a já skoro nic nevidím. Něco se stalo a já padám. Padám strašně dlouho. Už skoro cítím zem, už na ni skoro ležím, ale najednou cítím něčí ruce. Zvedly mě a já zase stojím. Hudba mi prochází celým tělem, jako elektrický proud a pohybuje mým tělem sem a tam. A já tančím a tančím a tančím. Naposledy zazní to velké BUM a já mám pocit, jako bych se probrala ze snu. Stojím na parketu a kolem mě je všude hluk. Hledám někoho známého, nevím kde jsem. Nevím co se dělo. A najednou uslyším vedle mě: „To bylo boží!!!“ Je to moje kamarádka a já na ni jenom nechápavě koukám a pozoruju jak se směje a je plná energie. A já prostě stojím namístě, jako bych se nemohla pohnout. Všechno kolem mě se zpomaluje a já neslyším nic, jen tlukot mého srdce. Vidím, že mi kamarádka něco říká, ale já nevím co. Neslyším ji. Jen poslouchám tlukot mého srdce, které tluče stále v rytmu hudby. V rytmu hudby, která už nezní BUM  BUM  BUMBUMBUM  BUM a mám zase chuť tančit...

pátek 23. prosince 2011

Šťastné a veselé Vánoce

Už je to taková fráze: Šťastné a veselé Vánoce ... myslím že někteří lidi, si ani neuvědomují co říkají, když z nich tohle vypadne. Přála bych si, aby ty Vánoce opravdu takové byly, ale to co vidím kolem sebe, mi veselost ani štěstí nepřipomíná. Letos to vypadá jako nešťastné a smutné Vánoce. Možná nechápete, proč to tak vidím, ale je to jenom tím, že nevidíte to co já. Někteří z vás to asi vidí taky, ale možná to nevnímají stejně jako já. Určitě je tu spousta krásných věcí, ale u mě ty špatné převládají. Nebudu přesně říkat co je špatně, protože to není jen  má osobní věc, ale týká se to skoro poloviny lidí z mého blízkého okolí. Doufám, že do zítřka se to špatné spraví a nakonec budou mít všichni ty šťastné a veselé Vánoce :)

sobota 17. prosince 2011

Naše vlastní bludiště

   Nemám ráda některé lidi, proto jak se chovají. Možná je to ode mě hnusné, ale je to tak. Vím že je to hnusné, ale myslím, že nejsem jediná. Nemám ráda spoustu lidí, ale taky spousta lidí nemá rádo mě. A já to vím. A vím dokonce proč. Nikdo není dokonalý a já taky ne. Každý má nějáké dobré, ale taky špatné vlastnosti. Já mám možná těch špatných, více než těch dobrých, ale bojím se to přiznat. Napadá mě spousta mých špatných vlastností, třeba ráda kritizuju ostatní lidi, ale sama sebe ne. Chci aby všechno bylo podle mě, ale když to tak není, jsem na ostatní zlá. Ráda se hádám, ale nerada v hádkách prohrávám. Ráda nařizuji lidem co mají dělat, ale když mi řeknou něco ostatní, neposlouchám je. Chovám se často hnusně k některým lidem, i dkyž by to šlo hezky.  A když mi někdo řekne, no tak teď ses chovala hnusně, urazím se. Našla bych ještě spoustu takových špatných věcí, které dělám, ale to by bylo na dlouho. Já si tohle všechno o sobě uvědomuji, ale špatně se to mění. Ne že bych nechtěla, ale je to hrozně těžké. Už taková prostě jsem.
   Mám i ty dobré vlastnosti, ale statní si jich často nevšimnou. Každý raději vidí ty zlé a porovnává to se sebou a říká si: Ještě že já takový nejsem.  Znám to, taky si to někdy říkám. Ale každý má nějáké špatné vlastnosti, akorát si je nechce připustit. Teď si o mě možná říkáte, ona je "taková a taková", ale podívejte se sami na sebe a přemýšlejte jací jste vy sami. A pokuste se to změnit k lepšímu, tak jak se pokouším já.
    Je to složitá cesta plná překážek, které vás nechtějí pustit dál a stále vás tlačí zpátky. Je to obrovské bludiště, ve kterém se stále ztrácíme a vracíme zpět na začátek. Snad nikdo se nedostane do cíle, ale dkyž se budeme hodně snažit, můžeme se stát lepšími lidmi.

pátek 9. prosince 2011

Večerní procházka


Jdete večer už skoro v zimě, bohužel bez sněhu, od kterého by se mohla odrážet světla pouličních lamp. Pospícháte domů, vyčerpaní z celého dne. V tu dobu už je taková ospalá nálada, lidé jsou zalezlí ve svých domech v teple a na ulicích není skoro nikdo. Občas projede nějáké auto, nebo kolem projde kočka. Vítr vám fouká do vlasů, které vám kazí rozhled. Už chcete být co nejrychleji doma, bojíte se, ale nevíte přesně čeho. Nechcete být sám. Zafouká chladný vítr a za vámi po zemi šustí suché listí. Máte pocit, jakoby za vámi někdo šel. Otočíte se, ale tam nikdo není, jenom to suché listí. Přidáte do kroku. Najednou se před vámi ze stínu vynoří postava. Srdce vám poskočí strachem. Nevíte kdo to je. Možná jen náhodný kolemjdoucí a nebo třeba nějáký masový vrah. Hmm ta druhá verze vám přijde zajímavější a děsivější, ale i celkem nesmyslná. Nevíte co si máte myslet. Kráčíte proti němu, díváte se do země. Nechcete se mu dívat do tváře, co kdyby to byl váš poslední pohled. Jdete a jdete, už to chcete mít za sebou, ať se stane cokoliv. Najednou už je za vámi a máte pocit, jakoby si vás skoro nevšiml. Ohlídnete se za ním a pospícháte dál. Pociťujete velkou úlevu, ale zároveň strach. Strach z prázdna, ze tmy, z té děsivé samoty. Chcete narazit na další cizí osobu, jen proto abyste nebyli sami, ale zároveň nevíte, co by se vám mohlo stát. Slyšíte šum větru, proudícího mezi větvemi stromů. A pořád se rozhlížíte kolem sebe, jestli za vámi, vedle vás, nebo před vámi někdo nejde. Zároveň to chcete, i nechcete. Konečně jste už v ulici kde stojí váš dům. pouliční lampa, kolem které procházíte, lehce bliká. Míjíte tmavé zahrady, kterých se děsíte. Všude okolo vás se ozývají nejrůznější zvuky. Nevíte odkud pocházejí. Představujete si různá monstra, která tyto zvuky vydávají. Naprosto nesmyslná monstra, ale v té chvíli to nejste sami sobě schopni vysvětlit. Slyšíte zvuk auta, které za vámi jede. Otočíte se, ale tam nic není. Byl to jen vítr. Stále se přibližujete ke svému domu. Úplně na opačném konci ulice spatříte osobu. Je tak daleko, že nevíte, jestli se přibližuje, nebo oddaluje. Jste nervózní. Přidáte do kroku. Už chcete být konečně doma v teple. Dorazíte k domu a hledáte klíče. Přitom se kolem sebe pořád ohlížíte, co kdyby náhodou... Odemykáte dveře, pořád máte pocit strachu. Představujete si, že za vámi někdo stojí a připravuje se, vás zabít. Dveře se náhle otevřely. Rychle vklouznete dovnitř a zabouchnete za sebou dveře. Najednou jste v bezpečí. Nic se vám nemůže stát. Skoro byste přísahali, že slyšíte, jak vám ten obrovský balvan padá ze srdce. Taková úleva.