Otevřela jsem oči. Stála jsem na náměstí. Znala jsem ho, ale připadala jsem si, jako bych tam nikdy nebyla. Bylo chladné počasí. Vzduch voněl po dešti a kapala na mě jemná rosa. Bylo šero. Netušila jsem, kolik je hodin. Tam v rohu náměstí vždy stál kostel a na něm byly hodiny. Teď tam není nic, jen tmavá mlha. Měla jsem zvláštní pocit, podívala jsem se na své nohy. Jsem bosá. Mám na sobě jenom pyžamo a svůj oblíbený svetr. Náměstní dlaždice mě studí na nohou. Je mi zima a nevím jak jsem se sem dostala. A nikde nikdo není.
Všechny výlohy obchůdků a restaurací se ztrácí ve tmě. Všechny dveře jsou zamknuté. Proč bych tu měla dále být? Vím přece kudy mám jít domů. Od středu náměstí vykročím po chladný dlaždicích směrem k rohu náměstí. Nevím jak to, ale cítím že to je cesta domů. Už jsem skoro tam. To ne, nikam to nevede. Stojí tam velká černá zeď, která se ztrácí v mlze. Jdu k dalšímu rohu, tam je to samé. rozběhnu se ke třetímu a nakonec i ke čtvrtému rohu. Všude to samé. Černá zeď a nic víc. Co teď? Co mám dělat? Mrznu, nemůžu se odtud dostat a nikoho tu nevidím. najednou uslyším v jedné z restaurací hrát rádio. Jdu tam, ale místo toho aby se hudba zesilovala, tak se pořád zeslabuje. Teď ji zase slyším na úplně druhé straně náměstí. Otočím se a rozběhnu se tam, ale hudba zase ustupuje. Najednou se ozývá ze všech stran. Ze všech možných koutů náměstí hraje hudba z rádia. Třeští mi z toho hlava. Stojím. Stojím na místě se slzami v očích a uši si zacpávám rukama. Už to nevydržím, v hlavě mi zní stále ta hudba. Silněji a silněji. Nejde to zastavit, nejde to vypnout. NEJDE NIC. Cítím jak pomalu padám do prázdna. Probouzím se.
Ležím ve své posteli a mám na sobě oblíbený svetr. Na odkryté nohy, mi fouká studený vítr z okna a v rohu pokoje hraje rádio.
