Children are our way.

Chyby

Představte si, kdyby jste se mohli vrátit v čase a změnit jednu chybu, kterou jste udělali. Co by to bylo? Přemýšlejte... Těch chyb je hodně, že? Nevíte, kterou si máte vybrat, protože jich je tolik, že je ani nedokážete spočítat. Ani si je všechny nepamatujete. Nejsme toho schopni. A i kdyby jste jednu chybu opravili, stejně zase uděláte další. Nemá cenu se vracet a něco opravovat. Možná byste tím něco změnili, ale udělali byste zase jinou chybu. A to by bylo pořád dokola.Když opravíte jednu, uděláte další. Má pak smysl, něco měnit?

Dream...

 Je krásný den, jsou prázdniny a já ležím venku na trávě. Dýchám příjemný letní vzduch. Slunce mi svítí do očí. Zavírám je a jenom tiše poslouchám. On leží vedle mě a drží mě za ruku. Usmíváme se. Úžasný den. Jen tak ležíme a odpočíváme. Jakoby se zastavil čas. Slunce zachází za malý bílý mrak. A přímo nad námi letí motýl. Pozorujeme ho. Jak letí, jak je volný. Přeji si být jako on, jenom letět a nevědět kam. Jen tak. Do neznáma. Krásný pocit. Slyšíme jak si někde v dálce hrají malé děti a smějí se, jsou šťastné. Jako my. Vstanu a vytáhnu ho s sebou nahoru. Usmívá se na mě. Já na něj taky. Běžíme spolu ruku v ruce. Vítr si pohrává s našimi vlasy. Jen běžíme. Běžíme do neznáma. Usmíváme se a ani nemluvíme. Jsme šťastní. Skáčeme do vzduchu, chceme letět tak vysoko jako ten motýl. Skáčeme čím dál výš. Ne už neskáčeme, už letíme. Letíme spolu a díváme se na ty děti jak si hrají. A sníme, že budeme mít taky jednou takové. A letíme a letíme. Letíme do neznáma, jako ten motýl. 

   A pak si sundám sluchátka a život jde dál...

Rodina

Vstoupil do dveří, jako každý den. Pozdravil svou ženu a zeptal se ji: „Kde jsou děti?“ Ona mu odpověděla:  „Přece ve škole.“ Zmateně se na ni podíval. „Ale zlato, v sobotu se přece nechodí do školy,“ řekl ji. „Do mojí ano,“ odpověděla mu. „Cože? Zlato, kde jsou naše děti?“ Usmála se. „Tam na zahradě.“ ukázala. „Hrají si.“ A stále se smála. Znervózňoval ho její nepřítomný pohled. Rozběhl se směrem k zahradě. Rozhlížel se. „Ne, to ne,“ zašeptal. V jezeře plula tři malá dětská tělíčka. Rozběhl se za nimi se slzami v očích. Začal plakat a pořád dokola opakoval: „Ne, to ne. To není možné.“ Skočil do vody a všechny tři těla vytáhl ven z vody. Položil je vedle sebe na trávník. Hladil jim chladné tváře a šeptal jim: „Probuďte se, prosím, prosím, probuďte se.“ Přišla k němu jeho žena se stále stejným nepřítomným pohledem a úsměvem na rtech. Řekla: „Promiň, já jsem nechtěla, promiň, omlouvám se. Odpusť mi, prosím. Miluju tě.“ „Já tebe taky, zlato,“ odpověděl ji. Ona řekla: „Nic se neděje. Oblečeme je do čistých šatů, usušíme jim vlásky a posadíme je ke stolu. Jako by se nic nedělo, budeme je mít jako panenky.“ On pořád plakal. „To bude v pořádku, nebreč,“ říkala mu. Odpověděl: „Já vím, já vím.“ Ozvala se rána a ona se skácela na zem. Na šatech ji pomalu začala prosakovat rudá krev. Ležela vedle svých dětí a naposledy řekla: „Promiň.“ „Neeee,“ křičel se zbraní v ruce. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ 
   Pomalu vstal a všechny po jednom odnesl do domu. Nejprve oblékl své děti, usušil jim vlasy a posadil je ke stolu, tak jak to chtěla. Potom ji umyl od krve, oblékl do svátečních šatů a posadil ji ke stolu k dětem. Podíval se a usmál se na ně. Potom si sedl k nim, vzal zbraň a naposledy vystřelil. A jeho bezvládné tělo se sesunulo na stůl.