Přívěsek

Jako vždy šli spolu. Už byla tma a chladno. Choulila se zimou, tak ji objal kolem ramen. aby ji zahřál. Usmála se na něj a on ji úsměv oplatil. Šli jen tak mlčky vedle sebe. Věděl, že ji za chvíli opustí a už se nikdy nevrátí, ale jinak to nešlo. Ona o tom nevěděla, nenapadlo by ji nad tím přemýšlet. Pomalu se loudali parkem, vítr proháněl hnědé listy ve vzduchu a na cestě blikala lampa. Kolem proběhl nějáký toulavý pes, ale jinak nikdo. Najednou promluvil: „Pamatuješ si na tohle?“ a ukázal ji starý, ošuntělý řetízek s přívěskem. V očích se ji cosi zablesklo. „Samozřejmě,“ odpověděla. „Chci, aby sis ho vzala,“ řekl ji. Ona odpověděla: „Ale to přece nejde, dala jsem ti ho, aby si na mě nikdy nezapomněl.“ Mlčky ji ten řetízek vložil do dlaně a zavřel ji. Nechápala co se děje. Vždyť ten řetízek byl symbol toho, že se vždycky budou milovat, i kdyby od sebe byli na míle daleko. Bála se, že se stane něco špatného, bála se, že ji opustí. Nerozuměla tomu, myslela si, že ho tak dobře zná. Znali se od malička. A teď jakoby to byl někdo cizí. Chytla ho za obě ruce a se strachem v očích, se mu podívala do tváře. „Děje se něco?“ zeptala se. „Ale nic miláčku, nic se neděje,“ odpověděl a políbil ji na rty. Šli dál parkem. Celou cestu až domů šli mlčky. On smutně vzpomínal, na všechno, co spolu prožili. A ona přemýšlela nad tím, co se děje. Došli domů a celý večer jen tiše seděli u kuchyňského stolu a smutně na sebe koukali. Potom si šli lehnout do postele, obrátili se čelem k sobě, chytli se za ruce a začali plakat. Ona stále nechápala ,proč se tohle všechno děje. A on plakal, protože věděl, že ji opustí, že ji musí opustit. Cítil to a už to nešlo jinak. Políbil ji na tu krásnou, zvrásněnou tvář a ona se mu smutně podívala do očí. Do těch unavených, vybledlých očí, plných vzpomínek. Řekla: „ Jestli odejdeš, půjdu s tebou.“ „Ale to nejde,“ odpověděl ji. „To nedovolím.“ Ona mu odpověděla: „Je mi jedno kam půjdeš, já půjdu vždy vedle tebe.“ Už ji nic neřekl. Zavřel oči a ona taky. Ruku v ruce vedle sebe usnuli a už se neprobudili.

BUM

BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... zní mi v uších BUM BUM BUMBUMBUM BUM ..... a znovu ...otřásá to celým mým tělem.... mám chuť tančit ... ale nevím co ...BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... celé tělo se mi chvěje .... Chci tančit. Vstanu ze židle a pohybuju se do rytmu BUM BUM BUMBUMBUM BUM ... kopu nohama a hýbu rukama ... zvláštní pocit, ani nevím co přesně dělám. Ale líbí se mi to. Srdce mi v těle poskakuje. Nevím co dělám, hudba mě vede. Slyším jenom BUM BUM BUMBUMBUM BUM a prostě tančím. Všude kolem mě jsou lidi a tančí. Světla blikají a já skoro nic nevidím. Něco se stalo a já padám. Padám strašně dlouho. Už skoro cítím zem, už na ni skoro ležím, ale najednou cítím něčí ruce. Zvedly mě a já zase stojím. Hudba mi prochází celým tělem, jako elektrický proud a pohybuje mým tělem sem a tam. A já tančím a tančím a tančím. Naposledy zazní to velké BUM a já mám pocit, jako bych se probrala ze snu. Stojím na parketu a kolem mě je všude hluk. Hledám někoho známého, nevím kde jsem. Nevím co se dělo. A najednou uslyším vedle mě: „To bylo boží!!!“ Je to moje kamarádka a já na ni jenom nechápavě koukám a pozoruju jak se směje a je plná energie. A já prostě stojím namístě, jako bych se nemohla pohnout. Všechno kolem mě se zpomaluje a já neslyším nic, jen tlukot mého srdce. Vidím, že mi kamarádka něco říká, ale já nevím co. Neslyším ji. Jen poslouchám tlukot mého srdce, které tluče stále v rytmu hudby. V rytmu hudby, která už nezní BUM  BUM  BUMBUMBUM  BUM a mám zase chuť tančit...