Rodina

Vstoupil do dveří, jako každý den. Pozdravil svou ženu a zeptal se ji: „Kde jsou děti?“ Ona mu odpověděla:  „Přece ve škole.“ Zmateně se na ni podíval. „Ale zlato, v sobotu se přece nechodí do školy,“ řekl ji. „Do mojí ano,“ odpověděla mu. „Cože? Zlato, kde jsou naše děti?“ Usmála se. „Tam na zahradě.“ ukázala. „Hrají si.“ A stále se smála. Znervózňoval ho její nepřítomný pohled. Rozběhl se směrem k zahradě. Rozhlížel se. „Ne, to ne,“ zašeptal. V jezeře plula tři malá dětská tělíčka. Rozběhl se za nimi se slzami v očích. Začal plakat a pořád dokola opakoval: „Ne, to ne. To není možné.“ Skočil do vody a všechny tři těla vytáhl ven z vody. Položil je vedle sebe na trávník. Hladil jim chladné tváře a šeptal jim: „Probuďte se, prosím, prosím, probuďte se.“ Přišla k němu jeho žena se stále stejným nepřítomným pohledem a úsměvem na rtech. Řekla: „Promiň, já jsem nechtěla, promiň, omlouvám se. Odpusť mi, prosím. Miluju tě.“ „Já tebe taky, zlato,“ odpověděl ji. Ona řekla: „Nic se neděje. Oblečeme je do čistých šatů, usušíme jim vlásky a posadíme je ke stolu. Jako by se nic nedělo, budeme je mít jako panenky.“ On pořád plakal. „To bude v pořádku, nebreč,“ říkala mu. Odpověděl: „Já vím, já vím.“ Ozvala se rána a ona se skácela na zem. Na šatech ji pomalu začala prosakovat rudá krev. Ležela vedle svých dětí a naposledy řekla: „Promiň.“ „Neeee,“ křičel se zbraní v ruce. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ 
   Pomalu vstal a všechny po jednom odnesl do domu. Nejprve oblékl své děti, usušil jim vlasy a posadil je ke stolu, tak jak to chtěla. Potom ji umyl od krve, oblékl do svátečních šatů a posadil ji ke stolu k dětem. Podíval se a usmál se na ně. Potom si sedl k nim, vzal zbraň a naposledy vystřelil. A jeho bezvládné tělo se sesunulo na stůl.