Večerní procházka

Jdete večer už skoro v zimě, bohužel bez sněhu, od kterého by se mohla odrážet světla pouličních lamp. Pospícháte domů, vyčerpaní z celého dne. V tu dobu už je taková ospalá nálada, lidé jsou zalezlí ve svých domech v teple a na ulicích není skoro nikdo. Občas projede nějáké auto, nebo kolem projde kočka. Vítr vám fouká do vlasů, které vám kazí rozhled. Už chcete být co nejrychleji doma, bojíte se, ale nevíte přesně čeho. Nechcete být sám. Zafouká chladný vítr a za vámi po zemi šustí suché listí. Máte pocit, jakoby za vámi někdo šel. Otočíte se, ale tam nikdo není, jenom to suché listí. Přidáte do kroku. Najednou se před vámi ze stínu vynoří postava. Srdce vám poskočí strachem. Nevíte kdo to je. Možná jen náhodný kolemjdoucí a nebo třeba nějáký masový vrah. Hmm ta druhá verze vám přijde zajímavější a děsivější, ale i celkem nesmyslná. Nevíte co si máte myslet. Kráčíte proti němu, díváte se do země. Nechcete se mu dívat do tváře, co kdyby to byl váš poslední pohled. Jdete a jdete, už to chcete mít za sebou, ať se stane cokoliv. Najednou už je za vámi a máte pocit, jakoby si vás skoro nevšiml. Ohlídnete se za ním a pospícháte dál. Pociťujete velkou úlevu, ale zároveň strach. Strach z prázdna, ze tmy, z té děsivé samoty. Chcete narazit na další cizí osobu, jen proto abyste nebyli sami, ale zároveň nevíte, co by se vám mohlo stát. Slyšíte šum větru, proudícího mezi větvemi stromů. A pořád se rozhlížíte kolem sebe, jestli za vámi, vedle vás, nebo před vámi někdo nejde. Zároveň to chcete, i nechcete. Konečně jste už v ulici kde stojí váš dům. pouliční lampa, kolem které procházíte, lehce bliká. Míjíte tmavé zahrady, kterých se děsíte. Všude okolo vás se ozývají nejrůznější zvuky. Nevíte odkud pocházejí. Představujete si různá monstra, která tyto zvuky vydávají. Naprosto nesmyslná monstra, ale v té chvíli to nejste sami sobě schopni vysvětlit. Slyšíte zvuk auta, které za vámi jede. Otočíte se, ale tam nic není. Byl to jen vítr. Stále se přibližujete ke svému domu. Úplně na opačném konci ulice spatříte osobu. Je tak daleko, že nevíte, jestli se přibližuje, nebo oddaluje. Jste nervózní. Přidáte do kroku. Už chcete být konečně doma v teple. Dorazíte k domu a hledáte klíče. Přitom se kolem sebe pořád ohlížíte, co kdyby náhodou... Odemykáte dveře, pořád máte pocit strachu. Představujete si, že za vámi někdo stojí a připravuje se, vás zabít. Dveře se náhle otevřely. Rychle vklouznete dovnitř a zabouchnete za sebou dveře. Najednou jste v bezpečí. Nic se vám nemůže stát. Skoro byste přísahali, že slyšíte, jak vám ten obrovský balvan padá ze srdce. Taková úleva.